Silent Hill jako Gamebook

Ne, na žádný jsem nenarazil a jelikož jsem ani o žádném neslyšel, zkouším jeden psát. Rád bych vám nějak nahodil těch pár stránek co už mám, aby jste to maličko zhodnotili. Jenže uložto mi nějak blbne a tady to dávat asi nepůjde.

To tě obdivuju, napsat gamebook není žádná p*del. Já bych se do toho asi neodvážil.

A co je to vlastně ten gamebook?

aldaris napsal:

To tě obdivuju, napsat gamebook není žádná p*del. Já bych se do toho asi neodvážil.

Nejdříve jsem psal povídku, jenže se to nějak zvrtlo Hlavně se v tom nesmím ztratit, rozvrhnout si rozvětvení příběhu a pak už uvidím, jak to dopadne. BTW, nedají se někde nějaké GB (jakékoliv) sehnat k přečtení na netu?? Jen pro inspiraci.

bomb napsal:

A co je to vlastně ten gamebook?

Je to kniha, kde si v různých situacích v příběhu vybíráš z možností, jak se bude příběh dál vyvíjet. tzn. že má příběh spoustu různých možností a nikdy není stejný. Má alternativní konce apod. Je to jako bys hrál nějakou textovou hru na PC.

Takže je to něco, jako nelineární čtení knihy... To je docela zajímavé.

bomb napsal:

Takže je to něco, jako nelineární čtení knihy... To je docela zajímavé.

Jojo, já jich pár hrál a některé jsou pěkně těžké Na první pokus jsem to nikdy nedal.

aldaris napsal:

bomb napsal:

Takže je to něco, jako nelineární čtení knihy... To je docela zajímavé.

Jojo, já jich pár hrál a některé jsou pěkně těžké Na první pokus jsem to nikdy nedal.

Mám známou v Ostravské knihovně a ta neví, že by něco takového měli mít .. :/ Fakt nevím, kde nějakou sehnat. Mno a kupovat via net mi příjde zbytečné, tu pak nevrátím

Frankie8 napsal:

aldaris napsal:

bomb napsal:

Takže je to něco, jako nelineární čtení knihy... To je docela zajímavé.

Jojo, já jich pár hrál a některé jsou pěkně těžké Na první pokus jsem to nikdy nedal.

Mám známou v Ostravské knihovně a ta neví, že by něco takového měli mít .. :/ Fakt nevím, kde nějakou sehnat. Mno a kupovat via net mi příjde zbytečné, tu pak nevrátím

Zkus knihkupectví kde se orientují na takové ty deskové hry, sci fi a fantasy knížky a komixy. Tam to určitě bude.

[/quote]
Zkus knihkupectví kde se orientují na takové ty deskové hry, sci fi a fantasy knížky a komixy. Tam to určitě bude.[/quote]

Pokud nebudou moc drahé... No uvidím, zatím to nespěchá.

Frankie8 napsal:

Zkus knihkupectví kde se orientují na takové ty deskové hry, sci fi a fantasy knížky a komixy. Tam to určitě bude.[/quote]

Pokud nebudou moc drahé... No uvidím, zatím to nespěchá.[/quote]
Ne ne, mě stály asi okolo stovky.

A máš tam něco, co bys doporučil??

Mam jich přes 15 doma asi a je to zajimava zabava ale mylsim že jsem neudělal ani jeden:D je to mega težke a hodně o štesti ale je to usper raz za čas si to zahraji...,a jinak tyto nihy maji v minotaurovy se mi zda...

Tak já bych asi doporučil Labyrint smrti, nebo Zápas mistrů. Dohrát se to dá, samozřejmě ne na první pokus.

Podivný sen. Tak živý... Tak reálný... Cítím bolest, nejspíš se mi rozskočí hlava. Je vůbec možné ve snu takovou bolest cítit? Je tohle vůbec sen? Všude je černočerná tma, jsem zmatený, necítím končetiny. Přesto všechno poznávám, že ležím na zádech, na něčem měkkém. V dálce cosi slyším. Je to děsivý smích, střídající zoufalý nářek. Marně se snažím vzpomenout si, co se vlastně stalo. Co se děje... Všudypřítomná bolest se mě stále snaží přesvědčit, že tohle sen není. Zkouším zachytit jakýkoliv paprsek světla, jakýkoliv světlejší bod, cokoliv jiného, než jen tu děsivou černotu. Srdce se mi divoce rozbuší, při pomyšlení na slepotu. Začínám panikařit a cukat sebou. Mé končetiny přešly z necitlivosti do štiplavého mravenčení. Cítím, že opět dostávám cit do rukou a nohou, a tak se zkouším zvednout. Marně. Jsem k něčemu přivázaný, nejspíše koženým řemenem. Měl jsem snad nějakou nehodu? Nemůžu si vzpomenout na nic. Dokonce ani na své jméno. Cítím tlak v levé paži. Opět ten nářek, při kterém tuhne krev v žilách. Je tady někde snad někdo přivázaný stejně jako já? Jenže jak slyším ten jekot, něco v hlavě mi říká, že se s tím člověkem setkat nechci. Slyším dunivé, těžké kroky... Jakoby někdo v dálce tloukl do bubnu. Mám snad dát vědět že jsem tady a že už jsem se probudil, ať už jsem kdekoliv? Mám mlčet? Panika a strach ze slepoty mě donutila zavolat o pomoc. Když jsem se však nadechl a zavolal, z úst jsem vydal jen podivný, chraplavý zvuk. Znělo to, jako bych byl uprostřed pořádné angíny. K mé fobii ze slepoty přibyla hned další. Kroky se stále přibližují. Co teď se mnou bude? Smích neznámého z ničeho nic utichl...

Najednou mě oslepila bílá tma. Odněkud se do mých oči navalilo ostré, bodavé světlo. Pálení očí při náhlém přechodu z hrobové tmy nebralo konce, musel jsem být ve tmě velmi dlouho. Zápach dezinfekce. ,,Jsme připravení. Pacient je plně při vědomí.'' Ozvalo se těsně vedle mě a v tu ránu mi spadl kámen ze srdce. Jsem v bezpečí, nejspíše nemocnice. Ať už se mi stalo cokoliv, teď už se o mě postarají. Mé oči si pomalu začaly zvykat na ostré světlo, které jak jsem teď mohl bezpečně poznat, vycházelo z operační svítilny nade mnou. V záři světla jsem ještě rozpoznal dvě postavy zahalené v lékařské roušce, stojící vedle mého lehátka. Stále mi však vrtaly v hlavě ty řemeny, zabraňující mi v pohybu končetinami. Pokud vím, takhle se přivazují pouze blázni, nebo problémoví pacienti. Dělal jsem snad potíže, že jsem si zasloužil takovéto opatření?
,,Jméno pacienta neznámé, věk okolo 20 let. Další údaje včetně diagnózy pacienta jsou v dokumentaci, složka 6.'' Snažil jsem se reagovat na výpověď lékařů otázkami, jenže hlas mi stále nesloužil tak, jak by měl. Konečně však jsem měl možnost porozhlédnout se po místnosti, ve které jsem se nacházel, i když bylo mé vidění mlhavé a často jsem musel promrkávat. Typická nemocniční sněhově bílá místnost, avšak poněkud špinavá. Vedle mě stojí stojan na kapačky, na kterém visí skleněná lahvička naplněná nějakou tekutinou. Až teď jsem si všiml, že mám kapačku zavedenou do levé paže. Kromě tohoto a dvou lékařů je místnost celkem prázdná. Místo vedle velkých, prosklených, dvoukřídlových dveří naproti mě je vyplněno psacím stolem s dřevěnou židlí na kolečkách, na které leží nějaké dokumenty. Na zemi jsou položeny bílé kachličky, tradiční obložení většiny nemocnic. Až na to, že tyhle nikdo delší dobu nečistil a ani si nedělal hlavu s trochou té krve zaschlé na některých místech, ve spárách podlahy. Tohle na sterilní prostředí příliš nevypadá. Situace mě opět začala docela zneklidňovat. ,,Pacient vypadá dezorientovaně, podle popisu z testování jeden z příznaků jeho choroby.'' Jeden z doktorů přešel k židličce, sebral z ní papíry a vrátil je do zelené složky. ,,Můžeme přejít k dalšímu stupni zkoumání, subjekt je připraven k převozu.'' Bolestivé cuknutí, jak doktor stojící blíže u mě uvolnil brzdy koleček lehátka, které se mírně svezlo směrem dopředu. Poté přistoupil ke stojanu, cítím, jak na mě přichází mdloby. To ta příšerná bolest hlavy... Vidím, že doktor vytáhl nějakou injekční stříkačku. Zavádí ji do trubičky vedoucí do mé žíly. Mé tělo zaplavila vlna únavy. Bolest hlavy ustává, opět přestávám cítit končetiny. Přes pootevřená víčka vidím, jak doktor stojící u stolu přechází někam za mě. Lehátko se rozjíždí. Projíždím dvoukřídlými dveřmi a ocitám se ve velmi špatně osvětlené chodbě. Oprýskané zdi, ta podlaha. Ta špína... Hlava mi těžkne, musím jí položit. Nevidím kam jedu, nemám dostatek sil na to, abych dokázal mít hlavu zvednutou. Pohledem nad sebe míjím co pár metrů velmi slabě svítící žárovky na stropě. Stále mě vezou do čím dál většího šera, mám strach. Ti doktoři se o mě bavili jako o nějaké věci, na které chystají dělat pokusy. Hlavou mi probíhá mnoho otázek. Víčka mám téměř zavřená. Bojím se je zavřít úplně, co semnou pak bude? Látka, která mi však teď koluje v žilách je silnější, než má vůle. Pohltila mě a já se opět propadám do hlubin tmy. Znova slyším ten nářek, jen velice slabě… Jakoby někde hodně daleko… Cítím, jak usínám...

,,Proboha, co tady děláš, jsou dvě hodiny ráno..'' Opřela se unaveně o dveře a protřela si oči. ,,Já vím Susan, ale musím s tebou nutně mluvit. Chápu, že máš právo být na mě naštvaná, jenže tam kam se chystáš...'' ,,Už jsme o tom mluvili snad tisíckrát. Mezi náma je konec..'' Skočila mi do řeči. ,,Jen mě vyslechni! Tady nejde o nás dva, jde o tebe a tvého otce. Vím, že nikoho jiného, kromě něj, už nemáš. Prosím, dej mi šanci ti něco říct o tom místě. Dříve, než bude pozdě...'' ,,Už je pozdě, nestojíme o tvou pomoc.'' ,,Susan, prosím.'' ,,Je mi líto. Sbohem....''

Další probuzení. Tentokrát však ne pod rouškou hrobové tmy, přesto zde není zrovna viditelně. Všude je ticho. Ležím na studené podlaze, na sobě mám bílé, nemocniční oblečení a na svém zápěstí a na nohou cítím otlaky od kožených řemenů. Jsem volný. Hlava mi ovšem opět pulsuje bolestí. Co se mi to zdálo za sen? Jako bych už tu situaci někdy zažil. Stál jsem u někoho před dveřmi, nevím ale s kým jsem to mluvil. Nemůžu si dál vzpomenout a za pár okamžiků na sen zapomínám úplně. Musím se vzpamatovat a zjistit, co se vlastně děje. Zjistit, co se to semnou děje.. Z vlhké, studené podlahy se zvedám velmi pomalu, točí se mi hlava. Sotva stojím. Raději se opřu o támhle tu zeď...
Prásk!
Klopýtl jsem o něco kovového a spadl obličejem rovnou na studené kachle. Už tak mi třeštila hlava jako o závod, teď je to však mnohem horší. Mám pocit, že se zblázním. Promnu si bolestivé místo, chvíli se svíjím na zemi s hlavou v dlaních. Zkouším se postavit. V tomhle šeru se něco podobného dalo čekat, zvlášť, když jsem tak malátný. Obcházím kovový objekt a opírám se o protější zeď. To mám za svou neopatrnost. Bože, ta bolest...

Zeď je při dotyku vlhká a pokrytá zřejmě plísní. ,,Co je tohle za místo?'' Vyloudím ze sebe, abych zjistil, jak je na tom můj hlas. Vrací se mi. Alespoň něco se zlepšilo. Na něco jsem šlápl. Zvednu to a zjistím, že je to docela těžká, masivní baterka. Tímhle někoho přetáhnout po hlavě, tak teprve pozná, jak se cítím já. Našmátral jsem spínač. Svítí, naštěstí se ji nic nestalo. Začínám se s pomocí kuželu světla vycházejícího z baterky rozhlížet po nevelké místnosti, ve které se nacházím. Podlaha stejně nechutná, jako ta předchozí. V rohu místnosti je bílá, prosklená skříň a v ní spousta léků. Vedle ošuntělé, vypolstrované dveře. Podél zdí jsou nemocniční postele potažené nějakým igelitem. Nyní už také vidím, o co že jsem v tom šeru zakopl. Operační lehátko, na kterém mě předpokládám dovezli až sem, leží převrácené na boku, řemeny roztržené. U stejných, dvoukřídlých dveří jenž jsem viděl už minule, stojí bílá stolička a prázdný psací stůl... Podobný, i když jiný pokoj. Nevím, kam tuhle místnost zařadit. Zřejmě nějaké předoperační? Netuším. V nemocnicích se kdovíjak nevyznám a ani je nemám dvakrát v lásce. Vždy mi vadil tenhle všudypřítomný nemocniční zápach. Tady je však mnohem horší, promísený s pachem plísně a hniloby... Musím se rozhýbat, nemůžu tady jen tak stát. Jdu pomalu, stále se mi točí hlava a klepou kolena, nerad bych zase skončil na zemi. Pomalu přecházím zpátky k lehátku. K řadě otázek kolující mi v hlavě, přibylo pár dalších.
Tak například kde jsou ti doktoři, kteří mě sem přivezli? A jak je možné, že jsem se jako pevně připoutaný mohl probudit na zemi mimo převrácené lehátko? Ví o tom někdo, že jsem volný? Byl to snad záměr? Vědí o tom a teď mě snad pomocí kamer pozorují jako nějakou laboratorní myš v akváriu? Jsem příliš paranoidní. Určitě bude mít tohle všechno logické vysvětlení. Přecházím k bílé skříni. Chci ji otevřít, ale je zamčená. To mě docela deprimuje, jelikož za sklem vidím lék proti bolesti hlavy, za který bych teď dal nevím co. Nebudu však čekat, až mi ho nějaký doktor milostivě dovolí si vzít, bolest je příliš velká...
Trhám si z cípu nemocničního oblečení kus látky a omotávám ho kolem lokte. Pak se mírně napřahuji a lehce prorážím tenké sklo skříně. Ozve se rána a zvuk padajícího skla na kachličky. Docela to zarachotilo, snad mě nikdo neslyšel. Beru si krabičku léků proti bolesti, lahvičku alkoholu a obvaz. Nějak tuším, že mi nebude stačit jen ten Ibalgin, alkohol se vždycky hodí. Beru si dva prášky a zbytek věcí si schovávám do kapsy. Musím ještě někde sehnat pořádné oblečení. Nejen že je teď mé pyžamo potrhané a ani mi v něm není zrovna teplo, ale taky bych byl nerad, aby mě někdo takto v nemocničním uviděl a chytil. Chvíli vyčkávám a snažím se v hrobovém tichu zachytit jakýkoliv zvuk. Všude je klid, vypadá to, že mou akci nikdo nezaregistroval. Zkouším zalomcovat s vypolstrovanými dveřmi, marně. Přejdu tedy k velkým dveřím. Skrz sklo v nich nic pořádně nevidím, přesto poznávám, že je tady větší tma, než tam. Nevidím však žádný pohyb. Zhasnu baterku. Kolem mě se opět rozprostřela tma. Opatrně, co možná nejtišeji zatlačím do jednoho křídla, přičemž vytvořím průzor. V mezeře vidím nějakou chodbu. Rozsvítím baterku a pomalu prozkoumávám, skrčený u dveří, dlouhou, nepříliš širokou halu. Uprostřed chodby jsou kožené vypolstrované sedačky a odkládací stolky na kojence. Vzdáleně mi to připomíná čekárnu. Co je však důležitější, nikde nikdo není a to je dobře. Procházím dveřmi a objevuji se v šedě vymalované chodbě. Barva stěny snad kdysi mohla být taky bílá jako většina věcí tady v nemocnici, teď ji však pokrývá plíseň. Na zemi zelené linoleum, špinavé a ušmudlané. Podél je několik dveří, na konci dlouhé chodby nejspíš výtah. Nikde žádné kamery nevidím a tak se vydávám na cestu. Cítím podivné chvění, mám strach jako nikdy. Prášky proti bolesti zatím neúčinkují, hlava mi stále třeští a nevypadá to, že by mi v blízké době mělo být lépe. Zkouším, jestli nejdou některé dveře otevřít. U každých dveří čtu cedulky, ve kterých se nevyznám, čísla na nich označují nejspíše pokoje. Stejně se tam nedostanu, jsou zamčené. Až na tyhle. Otevřu je, ale hned se o něco zablokují. Zátaras za dveřmi mi umožní pouze nahlédnout do místnosti skrz pěticentimetrovou škvíru. Zasvítím tam baterkou. Myslel jsem si to, vidím nějaké postele a stojan na kapačky, tohle určitě budou pokoje pro pacienty. Co mi však přijde divné, je okno zabedněné prkny. Takhle se nedozvím či je noc, nebo den. Jaké je počasí, jaké je vůbec roční období? Nesmím na to myslet, mou bolest hlavy tyhle myšlenky jen podporují…
Ale teď! Přísahal bych, že jsem viděl jak se v pokoji něco mihlo ve světle mé baterky! Instinktivně ji vypnu. Má zvědavost nyní bojuje s pudem sebezáchovy. „Hej!“ Zakřičím. „Potřebuji pomoc!“ Nikdo se neozve. Co vlastně chci? Chci, aby mě někdo z doktorů našel? Pomůže mi? Co když to bude ještě horší? Přibouchnu dveře. Srdce mi divoce buší. „Byl to jen nějaký stín.“ Namlouvám sám sobě a těžce oddychuji. Opravdu mě to vylekalo. Ať už tam bylo cokoliv, ke mě se to nedostane. Znovu rozsvítím baterku. Zkouším se odreagovat prohlížením si plakátů na zdech. Pomalu jdu dál. Většina je už nečitelná, zub času na nich zanechal své stopy. Je divné, že by někdo v takové nemocnici mohl pracovat. Vypadá to tady opuštěně, jako bych byl prvním návštěvníkem snad po sto letech. Přesto plakáty vypadají jako z mé doby. Reklama na kapky proti kašli, tuhle znám. A ten nábytek. Všude prach, plíseň a špína. Na stěně si všimnu ještě něčeho. Mé spásy. Visí tady vcelku zachovalý plánek budovy nemocnice. Ihned si ho beru a prohlížím. Docela rozsáhlá mapa, čtyři patra, včetně jakési kotelny v přízemí. Alespoň teď vím kudy přesně. Půdu nakonec chodby a svezu se výtahem dolů až recepci, kde je východ z budovy. Předtím se tady ale trochu porozhlédnu a zkusím něco zjistit..
A co tyhle dveře? Jsou pootevřené a sklo na nich je vybité, přičemž díra je zaplněná nějakým kartonem. Rezavá cedulka na stěně vedle vchodu hlásá nápis: „SKLAD“. Odhodlám se a pootevřu dveře ještě více.

V místnosti je tma, nevidím na krok. Světlo z chodby je tak slabé, že dovnitř neproniká téměř žádné. Ještě že mám tu baterku. Rozsvítím. Menší místnost, kolem dokola u stěn mnoho mrazících boxů a polic, okna opět zatlučená prkny. Přiskočím k oknu a snažím se prkna oddělat. Jsou však silně přibitá dlouhými hřeby, nemám šanci s tím pohnout. Začíná mě to všechno dost zmáhat. Cítím tady podivný zápach hniloby jako v nějakém nevětraném sklepě. Dávám si pozor, abych zase o něco neklopýtl. Je mi zima. Nemám boty a podlaha je zde pořádně studená. Přiblížil jsem se k jedné z lednic. Otevírám ji a zasvítím dovnitř svou baterkou. V lednici leží mnoho pytlíků se zaschlou, rudou krví. Je zde spousta lahviček a zkumavek. Všechny naplněny červenou, tuhou hmotou. Tady si tedy nic užitečného nevyberu. Alespoň teď ne. Rozhlížím se po dalších lednicích. U jedné mě však něco překvapilo a vyděsilo zároveň. Je na ní dlouhá rudá skvrna, jako by na lednici někdo mávl štětcem namočeným v barvě. Nechci si ani domýšlet, že ona skvrna je krev. Přesto pomaličku s bušícím srdcem přecházím k boxu a chytám za madlo. Mam pocit, že bych to dělat neměl ale zvědavost vyhrála. Cuknutím jsem lednici otevřel a to co bylo v ní, mě donutilo zvracet. Na zem mi upadla baterka, která se zhasínajíc odkutálela kdesi do tmy a já vyběhl zpět na chodbu. Sedím teď na zemi a opírám se o špinavou zeď. Tohle místo fakt není normální, tahle nemocnice není normální..
Nechci myslet na to co jsem tam viděl, ale pořád před očima mám rozmasakrované lidské tělo uvnitř lednice. Hlava oddělená od těla, zabalená v průhledném igelitu, nakloněná a s výrazem smrtelné křeče ve tváří..
Tam už se nikdy nevrátím. Zvednu se a rychlím krokem mířím na konec chodby, kde jsou stříbrné dveře výtahu. Je mi opravdu špatně, musím se odtud co nejrychleji dostat ven. Ven na čerstvý vzduch. Stále se klepu jako ratlík, bolí mě hlava, mrznu a teď ještě tohle. Tady je to spíše jako v nějakém blázinci než v nemocnici..
Jsem u výtahu. Vedle je široké, tmavé schodiště do nižšího patra, výše už se nedostanu. Stejně bych do vyššího patra nešel, chci odtud co nejrychleji vypadnout. Raději tedy půjdu po schodech dolů do té tmy, než riskovat výtah. Nemyslím si, že by byl zachovalejší, než všechno ostatní tady. Sestupuji pomalu po kluzkých schodech a modlím se, abych se neskutálel dolů. Najednou však musím zastavit. Přede mnou se asi zhruba v polovině schodiště objevila rezavá mříž od stěny ke stěně, málem jsem do ní narazil. Tak dál se nedostanu, budu se muset vrátit nahoru a sjet dolů výtahem. Na železných dvířkách visí bytelný zámek, ten teda neurazím. Nyní si však v tom šeru všímám něčeho zvláštního. Něco leží na druhé straně mříže. Při bližším prozkoumání zjišťuji, že to něco je člověk, ležící na břichu, tváří k zemi. Na sobě má ušmudlané, lékařské oblečení, místy zacákané krví. Končetiny v naprosto nepřirozené pozici, z levé nohy mu trčí otevřená zlomenina. Nepředpokládám, že je ten člověk živý..

Tohle je už druhá mrtvola, kterou jsem tady viděl. Konalo se tady snad nějaké hromadné vyvražďování personálu? Pokud ano, doufám, že vrah už tady není. Nerad bych se s ním setkal. Hlavou mi projela morbidní myšlenka. Potřebuji teplé oblečení, v téhle košilce jsem se už naběhal dost. Úcta k mrtvému nyní bojuje s pudem sebezáchovy. Nakonec se rozhodnu nebožtíka okrást o jeho oděv. Skrz mříž si teď beru jeho kalhoty a plášť. Přitom ho nechtěně převalím a všimnu si jeho naprosto rozdrásaného obličeje. Cáry kůže mu visí ve tváří jako obvazy na nějaké mumii. Snažím se tam nedívat, snažím se nevšímat si toho, co právě teď dělám. Beru si ještě jeho boty a pak utíkám s oblečením zpátky nahoru do patra. Těžce oddychuji a sedám si na potrhanou, vypolstrovanou lavici vedle výtahu. Když se převleknu, přendám si ještě věci co mám u sebe včetně složené mapy do kapes a konečně si obuji pořádné boty. Oblečení je mi malinko velké, boty zase o číslo menší, než by se mi hodily. Ale darovanému koni na zuby nehleď. I když dar to od toho chudáka tak docela nebyl, je to lepší než nic..
Konečně se cítím o něco lépe, cítím taky, že hlava už tolik netřeští jako předtím. Jdu k výtahu a mačkám tlačítko, abych si ho přivolal. Tlačítko se rozsvítí červeně, lehce zabliká a pak už jen slyším zvuky pohybujícího se stroje. Tak trochu mě překvapuje, že vůbec funguje. Jen abych to nezakřikl, nerad bych se v půli cesty zřítil do přízemí nemocnice. Už aby tady byl, mám divný pocit, že mě někdo pozoruje. Rychle se ohlédnu za sebe, nic kromě dlouhé chodby s lavicemi a místnostmi s mrtvolami tady není. Po zhruba minutě slyším to známé cinknutí a dveře výtahu se lenivě otevírají. Konečně. Naskočím dovnitř a několikrát rychle mačkám tlačítko Přízemí. Jsou tady čtyři patra, nechápu, proč to výtahu trvalo vzhůru tak dlouho. Dveře se pomalu zavírají a já ještě v mezeře mezi dveřmi zahlédnu, jak se někdo nebo něco podivně kymácivým pohybem prochází po chodbě směrem ke mě. Tělem mi projela ledová vlna strachu. Znovu rychle mačkám tlačítko, i když je to už celkem zbytečné. Dveře se úplně dovřely a výtah se rozjel dolů..
To bylo teda o fous. Je tady cítit něco hrozně zlého a to co jsem teď zahlédl bylo jistě zlé až ,až. Asi si mě to nevšimlo, jinak by to za mnou vyrazilo už dříve. Nevím co to bylo, ale člověku se to podobalo opravdu málo. I v tom slabém světle jsem to rozpoznal. Jsem teď rád že mířím pryč od všeho toho pekla. Až vyjdu ven, okamžitě zavolám policii, ať to tady celé prohledají. Kdoví, co se tady stalo. Doufám, že mě z těch všech vražd neobviní, to by bylo teda z bláta do louže. Možná bych měl zavolat anonymně. Raději bych měl…
Najednou můj tok myšlenek zarazilo něco, co bych v této situaci rozhodně nečekal, přesto se to do téhle bizarní atmosféry hodilo docela dokonale. Z ničeho nic se rozezněl podivný zvuk sirény. Takový, který se rozezvučí ve městech, hrozí-li obyvatelům nějaké nebezpečí. Siréna se zařezávala hluboko do mozku, tak nepříjemný zvuk jsem ještě neslyšel. Zvuk pomalu klesal a znovu stoupal v pravidelných intervalech. To však nebyla jediná podivná věc, která se nyní děla. Už tak oprýskaná kabinka výtahu se začala přímo před mýma očima měnit. Hliníkové plátky obkládající stěny výtahu opadaly a odkryly sirovou kostru šachty. Ta se pomalu z kovově stříbrné měnila v rez. Už tak ošuntěla podlaha zčernala pod nánosem špíny a prachu. Sklo krycí tlačítka popraskalo a rozpadlo se na tucet kusů. Výtah sebou škubl, za nepříjemného vrznutí se zastavil zhruba v polovině cesty a otevřel dveře tak, že průchod měl necelých dvacet centimetrů. Světlo v kabině úplně zhaslo a prasklo. Kolem mě se rozprostřela tma.
Siréna ztichla...
Asi dvě minuty jsem tam jen tak stál, nevěřícně hleděl na jedno místo a přemýšlel o tom, co se právě teď stalo. Dějí se tady věci, které se nedějí snad ani v tom nejděsivějším psychothrilleru. Mám obrovský strach, celý se chvěji. Když už se odhodlám pohnout a přistoupit blíže ke dveřím výtahu, opět zaslechnu ten podivný smích. Úplně nadskočím jak mě to vylekalo. Tentokrát to znělo mnohem zákeřněji, slyším jak mi srdce naráží do hrudníku. Čím dříve vypadnu, tím lépe. Na nic nečekám. Bokem se tlačím mezerou, musím trochu na dveře zatlačit, abych se prosoukal skrz. Mám pocit, jako by mě výtah chtěl sám rozmačkat. Konečně jsem venku, teď hlavně zachovat klid. Není tady skoro nic vidět. V podstatě nevidím nic, ruce mám natáhlé před sebou abych do něčeho nenarazil. Podlaha při chůzi vydává kovové zvuky, které se nesou dlouhou chodbou. Nahmatal jsem kliku, zkusím otevřít. Jde to ztěžka, ale dveře se pohnuly. Vcházím dovnitř. V místnosti je mnohem viditelněji než na chodbě. Všechno je pokryté rzí a něčím, co děsivě připomíná krev. Místnost není moc velká. Jsou tady dvě skříně, jeden stůl a něco, co dokonale upoutalo mou pozornost. Přímo naproti mě je okno, za kterým prudce a hustě prší. Je noc a vypadá to, že je venku pořádná zima. I přesto všechno bych byl raději tam než tady. Přejdu k oknu. Překvapivě nejsem v přízemí, ale o patro víš. Budu se muset nějak dostat ještě o patro níže. Naproti vidím přes ulici další, o něco nižší budovu.

Přecházím ke stolu s šuplíky. Štve mě, že jsem ztratil svou baterku, moc dlouho mi teda nevydržela. Stejně bych se pro ni už nevrátil. To leda tak se zbraní a s tuctem policajtů za zády. Otevírám první ze tří přihrádek. K mému překvapení jsou tady dvě fosforové tyčinky. Takové ty co se rozlomí, protřepou a pak nějakou dobu svítí jasným zeleným světlem. Baterka to sice není ale za tápání ve tmě to milerád vyměním. Dále je tady jen několik nepotřebných věcí jako prázdný blok, psací pera a tuž. Druhá přihrádka je až na vrstvu rzi a něčeho co nápadně připomíná krev prázdná. Nedělám si moc nadějí, že spodní šuplík mě spasí o něco více než první dva. Jde otevřít těžko. Rez tady udělala svou práci. Přece jen se mi ho podařilo pootevřít tak, abych dovnitř mohl prostrčit ruku. Je v ní plno papírů a složek. Namátkou jednu vytáhnu a rozevřu. Ohnu fosforovou tyčinku, která ihned osvítí stůl jedovatě zelenou září. Přitáhnu si složku blíže a čtu:

Číslo C41/2
Jméno a příjmení: neznámé
Pohlaví: muž
Věk: neznámý, okolo 20 let
Stupeň nebezpečnosti: nízký
Diagnóza: rozvinuté stádium paranoidní schizofrenie, příznaky halucinací a silné amnézie (ztráty paměti), často upadá do bezvědomí. Na strach a stres reaguje jako většina pacientů tohoto typu. Testovaný je zcela u konce pozorování, je tedy dále nepotřebný. Pacientu byla určena likvidace typu ,,C''.

Zaklapnu složku a chvíli jen civím z okna na temnotu tam venku s otevřenou pusou. To co se tady děje tedy není ani zdaleka náhoda. Ti lidé testují či testovali psychicky narušené lidi jako krysy. Reakce na strach a stres? Kterého magora by tohle mohlo zajímat? Likvidace typu C? Ani si nechci domýšlet, co to všechno znamená. A co je nejhorší, je dost možné, že já sám mohu být někde mezi složkami založen jako pacient. Tento chudák ať už ještě žije či ne, má stejné problémy s bolesti hlavy jako já. Dost ale pochybuju že onen přibližně dvacetiletý schizofrenik bych já mohl být. Možná by to ale vysvětlovalo tohle všechno.. Nic dalšího co by stálo za zmínku zde není. Musím znát pravdu. Šáhnu pro další složku, na které je vidět hrubé zacházení. Některé listy vytrhané a vazba dost poškozená. Písmo je dost vybledlé a špatně čitelné, přesto se dávám do luštění:

Číslo: C41/4
Jméno a příjmení: Hugh Stockford
Pohlaví: muž
Věk: 37
Stupeň nebezpečnosti: velmi vysoký
Diagnóza: pacient trpí zvýšenou potřebou o blízký kontakt s lidmi, kterým se snaží ublížit. U pacienta zjištěna silná amnézie společně s vysoce rozvinutou schizofrenií. Velké nebezpečí pro něj i jeho okolí. Třikrát snaha o napadení personálu, jeden případ končí smrtí zdravotní sestry. Na strach a stres reaguje nekontrolovatelnými záchvaty, kdy se s hlasitým smíchem a výkřiky snaží o napadení kohokoliv kolem sebe. Tyto příznaky se objevují velmi často. Testovaný je zcela u konce pozorování, je tedy dále nepotřebný. Pacientu byla určena likvidace typu ,,C''.

Dočtu a prohlížím si fotografie muže kolem čtyřicítky. Je na něm poznat něco děsivého. Tváří se podivně šťastně. Výraz zdánlivé spokojenosti. V očích se mu však odráží lesk pomstychtivovosti a krutosti. Tenhle člověk tedy musel být nebezpečný. To se hned pozná.. Zaklapnu složku a v tu chvíli něco vydá chraplavý zvuk u dveří, kterýma jsem přišel. Složku upustím na zem a namířím tyčinku na místo hluku. Nezavřel jsem za sebou a teď chápu, jakou jsem udělal chybu. Zelené světlo dopadlo na něco, co vzdáleně připomíná člověka. Zohavená, jako by protáhlá tvář bez výrazu, bez očí hledí přímo na mě. Bytost oblečená v uniformě zdravotní sestry rychlými trhavými pohyby klopýtá mým směrem. Jsem v pasti. V mrtvolně bledé ruce má dlouhý, ostrý skalpel, který drží v nebezpečné výšce mé hlavy. Musím jednat rychle. Nesmím tady jen tak stát a civět na to. Hrůzou jsem však strnul na místě jako socha. Je skoro u mě, cítím její mrtvolný zápach. Všiml jsem si že jednu nohu podivně táhne za sebou. Nečekám, beru do rukou rezavou židli na kolečkách a mrštím ji po tom. Bytost se trochu zapotácí ale neupadne. Akorát ji to více rozzuří a začne mávat skalpelem ještě zuřivěji. Je u mě. Srdce mi divoce tluče. Nemám na výběr, musím s tím zkusit bojovat beze zbraně. Rozběhnu se a skočím po skalpelu. Nějakým zázrakem se mi ho podaří monstru vyrvat z ruky. Ta mi ale uštědří silnou ránu do břicha, až mi vyrazila dech. Svalím se na zem. Fosforová tyčinka upadne, skalpel však svírám pevně v ruce. Je ke mě zády. Nemotorně se zvednu z kovové podlahy a zabodnu ji čepel hluboko do zátylku. ,,Zdravotní sestra'' vydá hlasitý, chrochtavý zvuk ale nezemře. Divoce máchá rukama a snaží se vytáhnout si nůž z těla. Rychle seberu svůj zdroj světla a běžím ke dveřím. Proběhnu na chodbu a hrubě zabouchnu dveře. Klesnu na kolena a těžce oddychuji..
Už je mi jasné, co že jsem to viděl u výtahu. Jsou tady monstra, které bych si nepředstavil ani ve svých nejděsivějších snech. To ony musely zabít toho chudáka doktora, co jsem potkal na schodišti. Bůh ví kolik se jich tady ještě pohybuje. Musím si co možná nejrychleji sehnat nějakou zbraň. Silně totiž pochybuji, že další možný souboj zvládnu zase jen tak rukama. Tentokrát jsem měl štěstí..

Pomalu se zvednu. Není mi dobře. Hlava už nebolí, zato je mi špatně od žaludku. Konečně se porozhlédnu po chodbě. Všechno je tady rezavé a pocákané krví. Už zde není jen tma a hrobové ticho. Tohle je mnohem horší. Odkudsi slyším různé podivné klepavé zvuky, skřípání kovu o kov a jakési syčení. Jakoby nemocnice ožila svým vlastním děsivým světem. Jakoby ty stěny dýchaly a pozorovaly mě..

Vidím výtah, kterým jsem sem přijel. Je teď stoprocentně jasné, že už nikdy nebude fungovat. Připadám si jako v nějaké opuštěné fabrice, ve které stále ještě pracují hlučné stroje. Nebo v obrovském, rezavém vraku lodi. Je to opravdu děsivé místo. Více než kdy předtím je zde cítit zlo a strach.. Schodiště je opět zamřížované. Jsem si jistý, že nemám šanci tudy sejít ještě o patro níž. Rozložím mapu a tyčinku přiblížím blíže. Na druhém konci budovy je další schodiště. Je to kus cesty, ale pokud se nedostanu dolů tudy, tak už nikudy. Musím na konec téhle chodby, zabočit doprava, zase na konec chodby k pooperačnímu oddělení, projít čekárnou oddělení psychiatrie, úzkou chodbičkou ke schodišti a pak se snad dostanu dolů k recepci. Je dost možné, že cestou zase potkám nějakého humanoida. Musím být na pozoru. Rozhlížím se, co bych odtud mohl použít jako zbraň. Nakonec se rozhodnu ze spodu podlahy vykroutit kus rezavé tyče. Není to nic moc, ale lepší než-li nic. Je to těžký kus železa, snad ho ale nebude potřeba využít. Mapu složím a zastrčím zpět do kapsy. Jdu tedy dále do tmy, zelené světlo vysoko nad hlavou, aby dosáhlo co možná nejdál. V druhé ruce pevně svírám tyč. Kromě kovového klapání pod nohama slyším i jakési dusivé dýchání ,,odněkud.'' To po čem jdu není podlaha, ale jen jakási rezavá kostra podlahy. Skrz ni vidím pod sebou nekonečné temno. Několikrát během cesty se dívám přes rameno, mám podivný pocit, že někdo je hned zamnou. Procházím kolem zamčených dveří, na kterých jsou čísla pokojů. Po předchozích zkušenostech mě stejně nikdo do žádného nedostane. Párkrát jsem za nimi cosi neidentifikovatelného zaslechl. Cesta je dlouhá, je špatně vidět na cedulky. Hlavně se neztratit..
Zanedlouho dojdu na konec chodby, která mi dává na výběr dále buď doleva nebo doprava. Na stěně visí docela velká informační tabule s plánkem budovy a směrníky. Stojí zde:

Silent Hillská nemocnice Brookhaven Hospital

1.Patro
(ukazatel doleva)
- informační oddělení
- karanténa
- kartotéka pacientů
(ukazatel doprava)
- sesterna
- pooperační oddělení
- oddělení psychiatrie
- schodiště
(ukazatel zpět)
- kantýna
- pokoje 105 - 120
- výtah
- schodiště

Dočtu. Chvíli přemýšlím a snažím se vzpomenout. Silent Hill. Brookhaven Hospital.. Něco mi to říká ale víc si nevybavím. Alespoň už vím, kdeže se to nacházím. Chci vědět více..
Mám tedy na výběr. Buď se na všechno vykašlat, jak jsem taky původně zamýšlel a dát se chodbou doprava ke schodišti, anebo se dát chodbou doleva. Tam mě totiž zaujalo oddělení ,,kartotéka pacientů.'' Je dost možné, že tam najdu odpovědi na své otázky. Že konečně zjistím kdo jsem..
Zvědavost opět zvítězila. Musím znát pravdu. Musím zjistit, proč tady jsem a ujistit se, že nejsem blázen.
Mysl mi říká abych šel doprava, nohy si však dělají svoje. Jdu tedy chodbou doleva. Pocit nejistoty se ještě zvýšil. Stěny zde jsou docela daleko od sebe a strop vysoko. To mi ale na klidu nepřidá, naopak. Mám strach, že je něco skrčené támhle ve tmě a já na to ani nevidím.. Hrozná představa, nezastavuji se, přidám do kroku. Po své levici míjím obrovský, rezavý, točící se ventilátor či co, zasazený ve stěně nemocnice. Netočí se rychle ale pomaličku, přičemž vydává ten děsivý vrzavý zvuk. Docela podivné, teď už však alespoň znám jednu příčinu toho hluku. Nad sebou konečně čtu první ceduli:
INFORMAČNÍ ODĚLENÍ
Trochu se tady porozhlédnu a zkusím něco zjistit. Tohle vypadá na recepci. Dlouhá přepážka, oddělená plexisklem. Je tady i hodně dveří, jedny dokořán otevřené. Odhodlám se a pomalu vcházím dovnitř, kus železa připravený v ruce. Tentokrát raději dveře zavřu. Připomíná to tady jakousi kancelář. Stůl, židle, něco co býval zřejmě gauč, dvě velké skříně, z toho všeho zbylo jen rezavé torzo. Na stole leží nějaké dokumenty, překvapivě zachovalé. Při bližším prozkoumání zjistím, že je to jen jakýsi vzkaz:
,,Hned jak se tady objevíš, tak mi zavolej. Myslím že bys měl něco vědět. Týká se to lidí, které tady testují. Mám z toho podivný pocit, že už dávno to všechno není pod záštitou ministerstva. Dějí se tady fakt podivné věci. Taky přemýšlím, že dám výpověď a půjdu to oznámit policii. Ozvi se, Harry Tallman.''

Myslel jsem si to. Tajné testování pacientů, reakce na různé situace, to všechno nelegálně a potají pod ochranou nemocnice. Kdoví co se tady stalo. Onen Harry Tallman očividně věděl jaké nechutnosti se tu odehrávali a taky se mu to nelíbilo. Myslím, že tady už nic zajímavého nezjistím. Otevřu dveře a proklouznu zpět na chodbu. Nikde ani živáčka. Jdu dál až přijdu přímo k recepci.