Moje tvorba Povídka...Nevím kam to plácnout tak do dám tu.

No, netýká se to vůbec, ale vůbec Silent hillu... Je to taková moje povídka, z naprosto jiné oblasti zájmu. Pepazdepa to prý ohodnotit nemůže, a já tím pádem nevím jestli v ní mám pokračovat.
tak kdybyste byli tak hodní, přečetli to a řekli mi svůj názor, a já vás odměním mým obrázkem PH na konci této... "povídky", ju? (zkráceně: Postapokalyptická povídka o dívce s velkou kočkou, která vzpomíná na několik dní před katastrofou")
Děkuji ....

Pro navození atmosféry si na YT pustťe tohle:
https://www.youtube.com/watch?v=IlEkvbRmfrA

Zde jest to, co jsem zatím zplodila:

Dlouhou ,temně mramorovou chodbou proplouvala tichounká, smutná melodie. Hladila čirá skla vysokých oken a mísila se s venkovním skučením noční vánice. Ta melodie vycházela z malé místnosti, kdysi luxusního divadla, dnes jen prázdnou vzpomínkou bez úsměvu. Ta malinká místnost na konci dlouhé chodby byla jako jediná osvětlena a obydlena. Dveře byly otevřené, čekaly hosta, lákaly ho hřejivým světlem a vábivou melodií, i když věděly, že nikdo nepřijde. U krbu spokojeně chrněla obrovitá kočka, podobajíc se spíš medvědu, ale bylo v ní i cosi ze sněžného tygra i roztomilého kotěte. Naproti ní seděla na židli mladá dívka jménem Sherri a hrála na zlatavý saxofon, propůjčovala mu svůj dech a měnila jej v tu překrásnou baladu. Vzpomínala na pár let před tou hroznou katastrofou, tenkrát hrála naposledy pod dohledem. Vzpomínala jak jí to nešlo a jak přísahala, že se té těžké, kovové věci už nikdy nedotkne. Člověk by neřekl, že už jsou to tři roky. Za tak dlouhou dobu se naučila hrát jen tu smutnou píseň, vyjadřující všechno co se tehdy stalo, žádnou jinou se naučit nechtěla. Měla zavřené oči a snažila si vybavit co se tehdy vlastně stalo, a proč, ale nikdy to nedokázala pochopit. Tak hledala.
Dívala se na červeně světélkující digitální hodiny a zoufale v nich hledala něco zajímavého, aby si ukrátila čas, než ji tramvaj doveze k nejbližší zastávce jejího domova. Vedle ní seděla dáma s kloboukem a dívala se z okna. Odtrhávala si kousky z koláče a po polknutí sousta si vzala nové, až z něj zbyly jen drobečky na jejím kabátku. Taky se asi snažila nějak zabavit, a zároveň najíst, než dojede k cílové stanici, přemýšlela v duchu Sherri. Za nějakou dobu dáma vstala a drobečky si smetla rukou, až popadaly na zem. Už si prošlapávala cestu, aby pak mohla v klidu vystoupit, když v tom se tramvaj prudce zastavila, a dáma nestihla ani zareagovat a praštila se o zeď řidičovy kabiny. Nebyla však jediná, spousta lidí opodál popadalo na sebe a na podlahu. Sherri ten náraz vymrštil ze sedadla, ale stačila dát ruce před sebe, což ji pravděpodobně zachránilo život. Tu dámu však takové štěstí nepotkalo. Na ten obraz ženiny hlavy, když se praštila, zvuk praskání lebky a obratlů, cizí krev mísící se s její, a srdceryvný křik, ozývající se ze všech stran, nikdy nezapomene. Vše viděla a slyšela mlhavě, jako ve snu, blesklo ji hlavou. Pak omdlela.
Probudila se v noci. Ležela na nemocničním lůžku a kolem pobíhaly sestřičky a doktoři. Podepřela se rukama a posadila se, nestačila si ani prohlédnout nemocné na vedlejších lůžkách a už si jí všimla jedna ze sestřiček a začala ji uklidňovat, ať si lehne a odpočívá, že jestli chce, může požádat o vodu, nebo toaletu, a spoustu jiných věcí. Sestra to myslela jistě dobře, ale její hlas Sherri zapříčinil lehkou bolest hlavy a tak sestru požádala jen o vodu, pak si znovu lehla. Za nějakou dobu, nevěděla jestli spala, nebo byla v deliriu, jestli to bylo několik minut, nebo hodin, ji probudil příjemný ženský hlas. Znala jej. Celý život ji chránil. Otevřela oči. Byla to její maminka, oči měla uplakané dojetím, že je její dcera v pořádku, a živá. Plakala a hladila ji. Snad to bylo tou únavou, ale Sherri tekly slzy také. Nevěděla proč, objala ji.
Když nabrala trochu sil, máma ji vykládala o tom, jak tramvaj nabourala do obrovského zvířete (tedy spíš ono do ní), které sice na místě zemřelo, ale nikdo neví odkud se vzalo, a co to bylo za druh. Říkala také, že ta paní s kloboukem a řidič tramvaje to nepřežili, ale jinak všichni vyvázli jen s drobným zraněním. Sherri tomu nechtěla věřit a vyptávala se dál, máma se jí snažila říct všechno, co věděla, ale za pár chvil přišli do nemocnice lidé z tajné vládní organizace, mávali na ně průkazkami, a říkali jim, všem lidem na pokoji, kteří byly tehdy v tramvaji, a pak i svědkům, že to, co se stalo je tajné, a že tam žádné zvíře nebylo. Pak museli všichni poslušně odsouhlasit, že do tramvaje naboural kamion,a že udělají vše proto aby se jedině tahle pravda dostala ven. A i když všichni věděli, že je to stejně méně nepravděpodobné, veřejnost tomu nakonec stejně uvěřila.
Za několik dní odjela Sherri s mámou domů a v televizních zprávách řešili to nedávné neštěstí tramvaje, ukazovali fotky a amatérské záběry, že původcem nehody byl opravdu kamion. Praví svědkové se však nedali, hlásali pravdu, ale tvrzení proti tvrzení a veřejnost stejně přikládala váhu k racionálnějšímu vysvětlení a skupinu „svědků“ prohlásila za blázny a buřiče. Avšak to, co mělo ve světě přijít pak, snad nikdo neočekával. A pokud ano, byl už dávno mrtvý.

Odměna: http://mesalia.deviantart.com/gallery/#/d2vn3nk

Skvela poviedka pokracuj zacina to fakt dobre.

Zajímavý začátek, zkus pokračovat dál.

Je to zajímavé a pěkně se to čte. Moc mě zajímá, jak se to vyvrbí a co bude dál.

Super