Tak jo, druhá povídka:Sen

Úvod: Inspirováno mým snem

Na počátku toho všeho je třeba říct, že jsem nejdřív vůbec nevěděl, kde doopravdy jsem.

Ležím ve své posteli a slintám si na polštář.

Sen.

Bylo odpoledne.
Stál jsem před školou, zdála se větší a zvláštnější.
Vzpomněl jsem si na Lovecraftův R'lyeh, na jeho architekturu inspirovanou neeuklidovskou geometrií.
Nebyl čas nad tím příliš přemýšlet, moji přátelé ze třídy mě volali mezi sebe .
Zdálo se, že jsme jeli na výlet starým zaprášeným autobusem.
Jeho stav by mi vadil, kdyby moje peněženka solila, jako obyčejně, stovku na dopravu.

Kam jedeme? Já za nic neplatil, ptám se.
Zaplatíš později, říká učitelka. Až později toho dne mi dochází, jak to myslela...
Dobře, říkám, nevědíc do čeho jdu.

Autobus jede chvíli, nakonec zastaví před malou červenou vilou.
Tu vilu znám.
To nemyslíte vážně. Tep srdce zrychluje, zintenzivňuje. Hlasitý šum mé vařící krve řve v mých uších.
,,Ah, vítejte!" říká má zesnulá babička, nyní čilá a zdravá, jen třesoucí se a starší než ve dne své smrti.
Vše utichne.
Neslyším pokyny učitelky.

Sen.

Jdu dovnitř domu, ve kterém jsem nebyl od svých čtyř let.
Vše tu vypadá bizarně a futuristicky. Je to nepraktické, k ničemu.
Vzpomenu si na babiččinu vášeň k sbírání uměleckých kýčů.
Kýče jí dokázaly dojmout svou dokonalostí. Kýč je však dokonalý tam, kde to příliš lidí neocení.
Vzpomenu si i na Mechanický pomeranč a jeho groteskní vizi nového milénia.

Na křesle sedí můj dědeček, déle zesnulý než má babička.
Nepozdravím, nezdá se být duchem přítomný.
Všimnu si, na co zírá.
Na místě, kde bývala televize, teď stojí obrovský černý mramorový náhrobek.
Jeho náhrobek.
On ví, že byl mrtvý.
Pak si prohlédnu náhrobek blíže. Děda byl za svého mládí hodně podobný tátovi.
Děs.
Uvědomím si, že podoba mezi fotkou na náhrobku a mým otcem je mnohem větší.
Děs.
Uvědomím si, že můj táta taky stárne.
Vzpomenu si na shromáždění tátových fotek pro prezentaci na oslavu jeho šedesátin. Otec sedí vedle mě šedivý a snědý. Hnědovlasý obávaný démon se usmívá jen z fotek.
Táto, kdy jsi tak zestárl?
Dědeček mě sleduje.
Vzpomenu si na Palahniukovu postavu Marlu Singerovou. Vzpomenu si na její panický strach ze stárnutí. V přírodě nenajdeš staré zvíře, není to přirozené. Když zvíře stárne, chřadne a stává se slabým, je vydáno na milost mladším a silnějším. Ti ho sežerou, aby sami zůstali živými a silnými. Stará zvířata jsou monstra. Něco takového říkala.
Rozpláču se.
Prostě to ze mě všechno musí spadnout, chci najít útěchu.
Plazím se k nohám svého dědy.
Bože, nechci zestárnout.
Nechci.
Vzpomenu si na Doriana Graye, na jeho úmluvu s ďáblem, po níž jeho obraz stárnul za něj.
Nechci!
Dědeček se usměje, Podívej se na mě, jsem mrtvý.Myslíš, že ti můžu poradit?
Vzhlédnu.
Dědeček je nápadně podobný i mně.
A pak už tam není.
Nikdy tam nebyl.

Jdu do druhé místnosti.
Moji dva přátelé, Pavel a Karel, leží na pecích, připraveni spát.
Babička chodí po místnosti, usmívá se, třese se, lžička v hrnku v jejích rukách při chůzi cinká.
Je úplně mimo.
Bože, zabij mě dřív, než přijde tohle!
Vzpomenu...vzpomenu...usínám.

Pak se znovu probouzím a začínám vyšilovat.
Karel a Pavel toho ví až příliš moc.
Tohle je chrám mých nočních můr, jestli se něco z toho dostane ven, jsem zničený.
V tu ránu je mi jasné, co musím udělat.
Oba dva stojí na chodbě před schody do sklepa a děkují babičce za pohoštění a nocleh.
Zabiji je.
Karla strčím proti zdi. Zdá se, že to nečekal. Když letí na zeď, nestačí před sebe dát ruce a chodbou se náhle ozve prasknutí lebky... Můj kamarád nevypadá, že by byl bez něčí pomoci znovu schopný života.
Pavel zůstal stát paralyzovaný šokem.
Snažím se tvářit absolutně šíleně. Kulím oči, cením zuby ve šklebu.
Vzpomenu si na Isaaca Lokiho Julese
Musím ho donutit se bát, jen tak zůstane tam, kde je.
S křikem po něm skočím, vše funguje, jak jsem chtěl, paralyzovaný strachem sebou ani nehnul.
Mlátím ho pěstmi do obličeje, dokud mě nezačnou bolet zápěstí a Pavel neztichne.
Je mimo, ale dýchá. Jeho život ukončí pád ze schodů, zakončený mocným prasknutím krčního vazu, který neunesl tlak na hlavu způsobený dopadem na poslední schod.

Můžu být v klidu.
Jsou to mí přátelé, nic nepoví.
Karel ze sebe vydal posmrtný chrapot.
Odměnou jim budiž naše přátelství a to, že nikdy nezestárnou.